Kdo za Vás mluví?

Taky nemáte rádi, když za Vás mluví někdo jiný? Já tedy rozhodně ne. V poslední době si všímám, že za mě, či za Vás mluví někdo jiný čím dál tím častěji. Posuďte prosím sami.

Ing. Jaromír Schubert prezident Unie středního stavu ČR

U politiků jsem si už zvykl, že často tvrdí že jednají v zájmu občanů tohoto státu a že vyslyšeli jejich názor. Sice je to spíše tak, že jednají v zájmu svých voličů na úkor voličů ostatních stran (v tom lepším a méně častém případě), či pouze a jen v zájmu svém vlastním (to bohužel mnohem častěji). Přeci jen jsou to ze své definice volení a námi zvolení zastupitelé a tak jednat za nás mají v popisu práce. Proto je ponechám stranou.

Jenže za nás čím dál tím častěji mluví nikým nevolení lidé.

Před Vánoci jsem poslouchal v autě rádio, kde se k čemusi vyjadřoval nějaký pán. Z počátku jsem to chtěl přepnout na muziku, ale ten pán říkal tak neuvěřitelné nesmysly, že jsem chtěl zjistit, kdo že to vlastně mluví. Na konci moderátor poděkoval pan Ing. Ing. Jaromíru Schubertovi, prezidentovi Unie středního stavu české republiky! Zcela otevřeně přiznávám, že jsem tehdy málem boural, jak jsem nemohl uvěřit vlastním uším. Unie středního stavu České Republiky? Co to je za organizaci?

Sedl jsem potom večer k internetu a zadal tento název do vyhledávacího políčka pana Google a s napětím očekával, co se vlastně objeví. Kdo je vlastně ten střední stav, jak vypadá jeho Unie a její předseda a co vlastně dělá?

Unie středního stavu ČR skutečně existovala a existuje.  Našel jsem jí pod Svazem průmyslu a obchodu ČR (zde je odkaz: http://www.spcr.cz/odvetvove-svazy/unie-stredniho-stavu-ceske-republiky). Takže ten pán, co mluvil v rádiu skutečně zastupuje střední stav. Tak nějak se právě k tomuto stavu počítám (tedy pokud je určen majetkově), takže tedy zastupoval právě mně. Jakým právem? Koukám na stránky a vidím záložku „Seznam členů“. Okamžitě jsem na ní kliknul, chtěl jsem vědět, kdo dal tomuto pánovi právo mne zastupovat. Teprve teď přišel opravdový šok. Počet členů byl nula. Nikdo. Rozhodl jsem se tehdy nekazit si hezký večer a šel se raději věnovat rodině. Na tohle jsem neměl slov.

Později jsem se ještě vrátil k počítači a dál procházel internetem a ke svému zděšení zjistil, že pan Schubert zasedal v různých komisích a pracovních skupinách, kde při přípravě zákonů a vyhlášek zastupoval střední stav, tedy mne. 

Není to ale první případ.

V jiný čas (už poměrně déle), se pro změnu zase v rádiu, mluvil jiný pán, Ing. Josef Mrázek, CSc., viceprezident Svazu pacientů, který plameně kritizoval nadstandardy jako  pokus privatizovat zdravotnictví, jako konec kvalitního zdravotnictví dostupného pro všechny a to do konce i ve verzi, kdy by byla možnost nadstandardů omezena jen na hotelové služby (lepší pokoje, lepší strava atd.). No budiž, každý má právo na názor a to že s jeho názorem nesouhlasím je má věc.  Asi v tomto duchu se nesli mé úvahy až do okamžiku, kdy moderátorka pořadu se tohoto pána zeptala kolik vlastně členů má Svaz pacientů a kolik pacientů vlastně zastupuje a tedy jakou sílu má jím vyjádřený názor. Přišla dopověď, kterou jsem opravdu nečekal. „ My zastupujeme všechny pacienty.“  A to je kolik, reagovala moderátorka. „ Něco okolo 10 miliónů. Zastupujeme všechny pacienty a nikdo nám písemně nesdělil, že nechce být zastupován.“ Tak na toto jsem už neměl nervy a rádio vypnul.

Copak musím někomu napsat, když nechci, aby ze mne mluvil?

Nedávno jsem zjistil, že ano.  Prostě musím.

Opět jsem se rozčiloval nad jednáním odborů a jejich návrhy, které byly podloženy standardním argumentem, že hájí zájmy zaměstnanců.  Jsem zaměstnanec, ale moje zájmy odbory určitě nehájí. A tak moje zvídavá dušička začala zjišťovat, zda vůbec odbory mohou tvrdit, že hájí zájmy zaměstnancům i přes to, že počet jejich členů neustále klesá.

Tak jsem prolezl zákony a zjistil, že mohou.

1)      Dle § 286 bod 6 Zákoníků práce za zaměstnance, který není odborově organizován, jedná v pracovněprávních vztazích odborová organizace s největším počtem členů, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, neurčí-li tento zaměstnanec jinak.

Zajásal jsem, neboť v naší společnosti odbory nejsou (nemáme je zapotřebí a nechceme je).  Trochu mne zarazila věta, že v případě existence byť jedné malé organizace musím stanovit (předpokládám písemně), že nechci být zastupován. trochu kocourkov, ale budiž. Můj jásot by ale předčasný.

2)      Dle §320 bod 1 téhož zákona platí toto: „Návrhy zákonů a návrhy ostatních právních předpisů týkajících se důležitých zájmů pracujících, zejména hospodářských, výrobních, pracovních, mzdových, kulturních a sociálních podmínek, se projednávají s příslušnými odborovými organizacemi a příslušnými organizacemi zaměstnavatelů.“

Moc pěkné, takže stát má povinnost projednat téměř každý návrh zákona s odbory, bez ohledu na to, kolik mají členů a koho zastupují.

Nevím jak Vy, ale skutečnost, že tvorbu zákonů a vyhlášek ovlivňují lidé, kteří nejsou ani volení zastupitelé a ani státní úředníci, ale ve své podstatě lobbisté či příživníci, kteří jen mají tu drzost, že jednají za Vás bez vašeho vědomí, mně osobně prostě vadí. Jsem svéprávný člověk a své názory dokáži prezentovat sám.

A to jsem raději vůbec nepátral po tom, z čeho je činnost těchto organizací financována. Pokud jen z členských příspěvků, pak budiž, ale nemohu se ubránit dojmu, že to nebudou jen členské příspěvky.