V dlouhém období jsme všichni mrtví

27. 10. 2011 16:29:23
Napadlo vás někdy, že problémy jako dluhová krize, či rasový extremismus spolu souvisejí? Či dokonce že to jsou různé důsledky jedné příčiny, dvě strany jedné mince a tedy nikoliv dva problémy ale pouze jeden jediný, který je mnohem komplexnější a rozsáhlejší? A že my všichni jsme nedílnou součástí tohoto problému, který nás zcela zákonitě dostihne, a poneseme tedy jeho důsledky?

Pokud ano, tak Vám blahopřeji. Máte mnohem větší rozhled a schopnost vnímat souvislosti než většina evropských politiků. Včera (a dnes k ránu) se pánové a dáma v Bruselu domluvili na způsobu řešení současné dluhové krize. Základním předpokladem tohoto řešení je myšlenka, že příčinou dluhové krize je vysoké zadlužení států. Jak neotřele prosté – není kouře bez ohně! Jenže nabízí se otázka – kdo přinesl dřevo a zapálil oheň? Tedy – proč jsou státy (a nejen státy ale i domácnosti a podniky) tak vysoce zadluženy? Se vší úctou, které jsem vůči EU schopen, navrhované řešení má snahu řešit důsledky, nikoliv příčiny současného vysokého zadlužení národních ekonomik. Dříve či později, pokud nedojde ke změně, se bude situace opakovat.

Každá ekonomická či společenská krize má své příčiny a pro odstranění krize je potřeba tyto příčiny a pojmenovat. O naší současné krizi (úmyslně jí nenazývám dluhovou) lze říci, že je přímým a logickým důsledkem společenského a ekonomického vývoje za posledních 70 let. Pokud ji chceme pochopit a porozumět, je nutné si připustit a přiznat, že to co bylo správné a platné v roce 1936, v roce 2011 prostě neplatí – svět se změnil.

Zvu Vás tedy na výlet do ekonomické historie, než však podnikneme tento výlet, prosím zapamatujte si jedno pravidlo o ekonomickém chování lidí: „Lidé dělají vždy pouze to, o čem jsou vnitřně přesvědčeni, že je pro ně nejvýhodnější“. Jak časem zjistíte, právě toto pravidlo nás neomylně povede na cestě posledními několika dekádami vývoje až do dnešního stavu. Tak tedy – můžeme vyrazit!

Rok 1936 jsem nezmínil náhodou. V tomto roce zveřejnil John Maynard Keynes svoji Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz, která nastartovala ekonomickou revoluci a ovlivnila celý zbytek 20. Století a řekněme si otevřeně – i jeho první dekádu. V tomto díle Keynes popsal a vysvětlil příčiny hospodářské krize v roce 1929 a navrhl opatření, která zabrání jejímu opakování. A svět, vyděšený alternativou v podobě agresivního extremismu (německého nacismu), vděčně tato doporučení přijal.

Jeho řešení obsahovalo na svoji dobu mnoho převratných a inovativních myšlenek a lze i dnes říci, že tyto myšlenky a popsané principy platí neustále, bohužel ne všechny. Pro budoucnost kritickou a nejpodstatnější myšlenkou byl vztah mezi spotřebou a úsporami. Pokles spotřeba z důvodu vyšších úspor vede ke snížení důchodů výrobců spotřebního zboží, a tím i ke snížení jejich úspor. Spoření lidí se tak podle něj nakonec obrátí proti nim. Čím více budou spořit, tím nižší bude jejich spotřeba a menší jejich příjmy, protože pracují pro výrobce spotřebního zboží, a následně i jejich úspory.

Kritikům své teorie, kteří tvrdili, že jeho řešení nebude fungovat v dlouhém období, John Keynes lakonicky vzkázal: „V dlouhém období jsme všichni mrtví.“ Myslím, že pochopíte, proč je právě tento citát názvem tohoto článku.

Až dosud bylo správné a chvályhodné spořit. Nyní přišel někdo, kdo v teoretické rovině prokázal, že vznik úspor má negativní vliv na ekonomiku společnosti a ve svém důsledku může tak znamenat snížení budoucích příjmů. Kdo spoří, ten škodí ekonomice. Správné je zvýšit svojí spotřebu na úkor úspor. Jenže co bude, když nebudu mít úspory a budu nemocný nebo zestárnu? Pouze obecná teorie by nikdy nepřesvědčila lidi utratit své úspory.

Krize v roce 1929 a zejména německé řešení v podobě nacismu nepřimělo pouze pana Keynese k hledání řešení. Strach z možného nárůstu extremismu a nesnášenlivosti i v dalších zemích přiměl i mnoho lidí k hledání nejen ekonomického ale i společenského řešení. Řešení, které je postavené na velmi prosté úvaze – nacismus se v Německu prosadil tím, že nabídl jednoduché a populistické řešení pro sociálně slabé. Je tedy nutné oslovit tyto skupiny obyvatel jiným řešením.

V roce 1942 ve Velké Britanii pan William H. Beveridge poprvé použil v teoretické rovině termín, který se stane synonymem nového společenského uspořádání – sociální stát (welfare state).

Úmysl předcházet společenským krizím vytvořením solidárních systémů a sdílením veřejného blahobytu se jevil jako správná cesta, která zamezí existenci sociálně vyčleněných skupin a omezí existenci extremismu. Blahobyt bude zajištěn využitím tržních principů i centrálního plánování tak, že část bohatství vytvořená tržní ekonomikou bude prostřednictvím státu a vlády centrálně přerozdělena tak aby byly zajištěny sociální jistoty všech.

Ne nadarmo se praví, že cesta do pekla je dlážděna vždy dobrými úmysly.

Sociální stát je totiž takový typ státu, v němž se v zákonech i ve vědomí a postojích lidí i konání institucí vytrvale prosazuje myšlenka, že sociální a životní podmínky každého občana, nejsou jeho osobní věcí, či jeho rodiny, nýbrž věcí veřejnou. Sociální stát zbavuje jednotlivce odpovědnosti za sebe sama a přejímá garanci za jeho životní podmínky.

Zde poprvé nabývá platnost pravidlo o ekonomickém chování lidí - hledání pro ně nejvýhodnějšího řešení. Pokud se stát postará o mé životní podmínky a je to jeho zákonnou povinností, já se nemusím starat o nic. Nemusím si šetřit na důchod, protože důchod bude garantovat a vyplácet stát, nemusím mít vlastní děti, protože postarat se o mě je povinností státu. Nemusím si držet žádnou rezervu, protože pokud budu nemocný, bude to stát, kdo mi zaplatí ošetření a postará se o mou rodinu. Pokud přijdu o práci, je povinností státu se o mě postarat. Já občan, nemusím nic. Naopak jsem získal jednu úžasnou výhodu – vše co vydělám, mohu utratit za svoji okamžitou spotřebu.

Dveře do ráje i pekla spotřebního blahobytu, na které ukázal pan Keynes, se otevřely před lidmi dokořán. A lidé až příliš ochotně vstoupili.

Jenže tento ráj není zadarmo. Neexistuje totiž zázrak, který by nasytil hladové a tedy i sociální stát musí z něčeho žít. Bylo tedy nutné zajistit zvýšené daňové příjmy. Nástup sociální státu znamenal vznik mohutných systému sociálního a zdravotního pojištění, které byly a jsou financovány z vysokých odvodů. Cena práce v Evropě i USA se začala pomalu ale jistě zvyšovat.

Je načase se po časové ose posunout trochu dále. Poválečná ekonomika byla dokonalým prostředím pro aplikaci keynesiánské ekonomiky i principů sociálního státu. Extrémní růst HDP tažený investicemi do obnovy zajišťoval vysoké daňové příjmy, které byly použity pro rozvoj sociálního systému. Ekonomika rostla a zrychlovala. Rostlo ale i množství peněz a zrychlovalo se i jejich otáčení. Ano i v tomto případě jde především o peníze. A jako vždy platí, že peníze jsou až na prvním místě.

Peníze historicky vždy měly dvě funkce, byly to nástrojem pro směnu zboží či služeb a nástroj na uchování hodnoty. Bylo možné je přenášet, převádět, střádat, hromadit. Byly symbolem bohatství, majetku a úspěchu. Byly zdrojem moci.

Všimli jste si toho minulého času? Je tam zcela úmyslně. To vše peníze totiž byly, ale rozhodně tím vším nejsou i nyní. Pořád platí, že jsou nástrojem směny, se svým zaměstnavatelem je měníme za práci, s obchodníky za jídlo a zboží a tak vesele i nadále obíhají mezi námi. Jenže co jejich druhá funkce? Jsou peníze ještě pořád nástrojem pro uchování hodnoty majetku? Ne, nejsou! V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k jedné zásadní změně, které zcela změnila roli peněz ve společnosti. V roce 1971 došlo v USA k odpoutání hodnoty peněz od zlata - zrušení brenttonwoodského měnového systému. Podstatou tohoto systému bylo napojení dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Unce zlata byla v roce 1945 fixována na 35 dolarů. Vlády Spojených států však postupně díky zrychlující ekonomice produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely a tak se rozhodly opustit pevnou kotvu v podobě zlata. Místo měnového systému fixních kurzů byl zaveden systém volně plujících směných kurzů a peníze rázem přestaly vyjadřovat pevně danou hodnotu vyjádřenou ve zlatě. Staly se jen další komoditou, se kterou se velmi čile obchoduje a jejíž cena a hodnota je dána pouze nabídkou a poptávkou. Jenže jaké je poptávka po penězích?

Je na čase použít univerzální pravidlo o ekonomickém chování lidí. Lidé vždy považovali za nejvýhodnější mít hodně peněz. Čím víc, tím líp. Peníze byly vždy vyjádřením úspěchu, moci i míry svobody. Poptávka po penězích je tedy téměř nekonečná a trh vždy limitovala pouze nabídka peněz, kterou brzdila zlatá kotva. Najednou však byla kotva pryč a nabídku peněz určoval pouze bankovní systém a ten reagoval na poptávku a začal poslušně (nikoliv zadarmo) chrlit peníze na trh. A trh vesele nové peníze polykal.

Ve všech ekonomikách „vyspělého světa“ začala po roce 1971 růst měnová zásoba naprosto nekontrolovaným exponenciálním tempem.

Jenže čím jsou takto uměle vytvořené peníze kryty? Jakou mají hodnotu? Co nás vede k tomu, že svou práci či svůj majetek jsme ochotni směnit za bezcenné papírky či dokonce jen za pár číslic v nějakém bankovním systému?

Po roce 1971 jsou peníze kryty pouze naší vlastní důvěrou. Důvěrou v prostý fakt, že peníze budu moci v budoucnu směnit za zboží či služby v hodnotě, která odpovídá současné ceně mé práce či majetku, který jsem za peníze směnil.

Představte si na chvíli dvojicí lidí, jeden vlastní 10 rohlíků a 2 láhve pitné vody (dle aktuálních cen majetek v hodnotě asi 40 Kč). Druhý vlastní jednu tisícikorunovou bankovku. V našem světě je rozhodně bohatší ten druhý člověk. Teď si představte, že těm dvěma na pět dní zúžíte svět takovým způsobem, že nebudou mít jiné zboží než těch 10 rohlíků a 2 láhve pitné vody a ani jiné peníze než právě tu jednu tisícikorunou bankovku. Kdo z nich je bohatší? A jak bude vypadat obchod, který mezi sebou uzavřou? Dovolím si tvrdit, že cena 5 rohlíků a 1 láhve pitné vody bude právě 1 000 Kč.

Pokud jsou peníze kryty naší důvěrou v budoucí směnu za zboží a služby, musí být v naší ekonomice dost zboží a služeb, abychom měli možnost směnu uskutečnit. Přeneseně je možné říci, že peníze dané ekonomice jsou kryty vyprodukovaným zbožím a službami (samozřejmě upraveným o bilanci zahraničního obchodu). Pokud je peněz více, pak dochází k jejich znehodnocení.

Píše se tedy rok 1971 a došlo k odpoutání peněz od zlata a ekonomika může ještě zrychlit neboť v duchu nyní již plně etablovaného oficiálního ekonomického náboženství – keynesiánství, je naší nejvyšší modlou růst tažený spotřebou. Růst HDP. Růst za každou cenu.

Růst je však nutné z něčeho financovat. Po válce byly v duchu nové doby použity pro financování růstu úspory, ty však došli a bylo nutné hledat další zdroje. Odklonem peněz od zlaté kotvy se otevřela cesta k novému zdroji – ke dluhu.

Je na čase se vrátit zpět k ekonomickému chování lidí a jejich hledání vždy nevýhodnější varianty. Představme si na chvíli, že je přibližně rok 1975. Sociální systémy již fungují více než dvacet let, někde sice přinesli či přinášejí problémy (Japonsko, Chile), ale ty se jeví jako řešitelné. Většině světa ale začínají přinášet kýžený blahobyt. Většina lidí ráda uvěřila, že se o ně postará stát a není nutné spořit na stáří. Co tedy se zbylými úsporami? Dolar již několik let není spojen se zlatem a lidé si začínají uvědomovat, že peníze s časem ztrácí na hodnotě a je tedy nutné hodnotu svých peněz (oprava svého majetku) chránit za každou cenu. Velmi rychle pochopili, že sedět doma na pytlích peněz je zbytečné, nebezpečné, rizikové a hlavně nevýhodné a že jedinou cestou, jak hodnotu svého majetku ochránit, je ho buď investovat, nebo rovnou utratit a spotřebovat. Na investicích by ještě nebylo nic špatného, tedy pominuli multiplikační efekt způsobený tím, že peníze, které vychrlil odbrzděný bankovní systém, se do něj zase vrátí a umožní mu je znásobit. Stejně tak přiměřené spotřeba není na škodu, jenže od kdy lidé umějí rozpoznat rozumnou míru?

Lidé totiž při hledání nejvýhodnějšího řešení této situace však zašli mnohem dále. Není nutné totiž chránit jen svůj současný majetek, své současné úspory, ale také své budoucí příjmy. Jak? Paradoxně prostřednictvím dluhu.

Je velkým omylem se domnívat, že si lidé půjčují jen z nedostatku. Samozřejmě, že pořád existuje jisté procento lidí, u kterých tomu tak skutečně je, ale masivní nárůst dluhů domácností po roce 1971 je způsoben něčím zcela jiným – pocitem, že část svých budoucích příjmů nepotřebuji a představují tedy budoucí úspory, které díky sociálnímu státu nebudu potřebovat, a je tedy nutné je investovat nebo utratit za spotřebu dříve než ztratí svojí reálnou hodnotu.

Tak zatímco v dobách našich prarodičů a z velké části i rodičů byly dluhy známky neúspěchu, morálního i profesního selhání a zkrátka něco nepatřičného, tak v posledních třiceti letech je tomu naopak. Mít dluhy je „IN“, je to moderní a je to známkou úspěchu a důvěryhodnosti. Vždyť pokud Vám půjčí banka, tak vám banka důvěřuje a jste tedy důvěryhodný. Zlaté kreditní (tedy dluhové) karty se staly symbolem úspěchu a společenské prestiže.

Dluh se stal legitimním zdrojem bohatství – ve školách se budoucí ekonomové učí o potřebě a nutnosti externího financování, využívání efektu finanční páky mezi vlastními zdroji a dluhem. V praktickém životě pak považujeme za běžné mít na dům hypotéku, auto na leasing a zároveň spořit prostřednictví stavebního spoření, kapitálového životního pojištění, podílových fondů či do nákupu státních dluhopisů. Považujeme za správné, že množíme svá aktiva i za cenu růstu svých závazků, protože jsme přesvědčení, že jejich budoucí úhrada nám nebude činit problémy, protože se bude jejich reálná hodnota snižovat, zatímco hodnota aktiv nikoliv (či pomaleji). Tak je jedním z hnacích motorů růstu objemu peněz v ekonomice naše vlastní snaha ochránit své budoucí příjmy tím, že je utratíme hned a přeměníme na jiná, velmi často nepeněžní, aktiva.

V průběhu sedmdesátých let tedy došlo k vytvoření ekonomického růstu, který stál na dluhu podniků, státu i domácností. To vše ve jménu růstu HDP, reálného růstu HDP.

Myslím, že je nejvyšší čas udělat krátkou rekapitulaci. Máme tedy zatím tržní ekonomiku s neomezenou možností uměle generovat enormně vysoké množství peněž bez reálné hodnoty. Máme tu zabudovanou koncepci sociálního státu, která dlouhodobě zdražuje práci, a která zároveň v lidech uměle vytváří pocit, že nejsou zodpovědní za své sociální postavení a životní podmínky a tedy mohou podřídit vše své okamžité spotřebě. Zároveň lidé, ve snaze ochránit hodnotu svého majetku a svých budoucích úspor využívají téměř neomezené dostupnosti peněz a investují do zvýšené spotřeby, do nepeněžních aktiv a paradoxně i do dluhů vyšší entity státu (investice do fondů nakupujících státní dluhopisy). Množství obíhajících peněz se zvyšuje každou obrátkou a uzavřená ekonomika státu připomíná parní kotel těsně před výbuchem. Lidé vedeni hledáním nevýhodnějšího řešení nutně začnou hledat únikový ventil, kterým by mohl přetlak peněz bezpečně vypuštěn.

Dostáváme se na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století a je načase přidat asi největší makroekonomický omyl, který se stal oním pověstným hřebíčkem do rakve, přestože se naopak měl stát tím bezpečnostním ventilem, ale v průběhu doby se spíše změnil v rozbušku.

Jedná se o teorii komparativní výhody a z ní pramenící jev – globalizace.

Teorie komparativní výhody není nic nového a je známá již od roku 1815 a popisuje výhodnost mezinárodního obchodu i v situaci, kdy jedna země je schopná vyrábět zboží s nižšími náklady než země druhá. Nic světoborného.

Jenže začátkem osmdesátých let dostala tato teorie zcela nový rozměr. Svět se totiž v průběhu let zmenšil. Díky nástupu nových technologií v komunikaci, IT technologií, ale i dopravě je svět ve srovnání se světem před i po skončení druhé světové války nepředstavitelně malý. Tato změna (spolu s celým poválečným ekonomickým vývojem) umožnila aplikovat mezinárodní obchod v rozsahu, v jakém se to autorům teorie komparativní výhody vůbec nesnilo.

Za globalizací opět stojí ono pravidlo o hledání nevýhodnějšího řešení. Pokud uzavřené národní ekonomiky generují více peněz, než jsou schopny snést a navíc jsou tyto peníze bez vazby na reálnou hodnotu, je nejvýhodnější tyto peníze přesunout tam, kde nějakou hodnotu mají. Takže tedy hurá do světa. Jenže kam?

„Vyspělé“ sociální státy jsou si podobny jak vejce vejci, je tedy nutné jím jinam. A tak se do středu dění dostávají státy, které „vyspělé“ (rozuměj nemající sociální systém a vyspělé bankovní trhy) nejsou, ale místo toho vlastní žádané komodity – levné suroviny a hlavně levnou práci.

Globalizaci trhu lze rozdělit do tří stupňů - globalizace trhu kapitálu, globalizace trhu výroků a globalizace trhu práce.

Peníze hýbou světem. Tak to vždy bylo. Přesnější je ale říci: Peníze tečou světem. Tam a zase zpět. A znovu!

Peníze, či ekonomicky správněji kapitál, jsou jedním ze dvou základních výrobních faktorů (druhým je práce). Vzhledem k absolutní mobilitě peněz (dané rozvojem bankovnictví a zapojením informačních technologií) bylo logickým řešením jejich přetlaku přesun na takové trhy, kde ještě mají/měli reálnou hodnotu díky nižší dostupnosti. Do hledáčku investorů se tak dostali zemně jako Čína, Indie, Korea (levná práce), arabské státy (ropa), či třeba Brazílie (levné nerostné suroviny i práce), nebo třeba po roce 1990 i Rusko (opět levné suroviny i levná práce). Ne nadarmo nyní právě výběr těchto zemí (skupina BRICK – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Korea) tvoří nejdynamičtější ekonomiku světa, které nyní šlape na paty skupině G7 a velmi rychle jí předstihne.

To jsme ale poněkud předběhli čas. Zatím jsme v osmdesátých letech a investoři „vyspělých“ zemí už nemají kam investovat v rámci svých ekonomik a nutně potřebují překročit vlastní hranici. Nebylo tedy nic snazšího, než přebytek vytvořených peněz investovat v tzv. rozvojových zemích, založit tam nové výrobní kapacity a vytvořit tam nový lokální trh.

V tomto okamžiku je nutné podotknout, že kdyby se globalizace omezila jen na globalizaci kapitálu tj. na pouze investici do zahraničí a následně zpětný tok v podobě výnosu, velmi pravděpodobně by další vývoj nebyl tak rychlý. Jenže člověk hledá vždy pro sebe to nejvýhodnější řešení....

Popravdě asi v tuto chvíli není možné říct, kdo s tou myšlenkou přišel první a zda vůbec byla oddělena od globalizace kapitálu. Osobně se domnívám, že šla ruku v ruce. Umím si živě představit, že když manažeři společností dostali na stůl plány expanze do rozvojových zemí, které ukazovali jak díky levným surovinám a zejména levné pracovní síle bude schopna jejich společnost vyrábět v Číně, Koreji či Indii levná auta, počítače, oblečení, boty či cokoliv jiného a následně to zda i zde levně prodat, velmi rychle došli k závěru, že když k levné výrobě přidají i náklady na dopravu, pořád budou výrazně pod jejich současnými výrobními náklady, protože u nich doma je práce díky vysokým sociálním výdajům velmi drahá. Proč tedy platit zbytečně více? Člověk přeci udělá vždy to, co je pro něj nejvýhodnější.

Velké společnosti tedy začaly velmi intenzivně optimalizovat své výrobní náklady prostřednictvím přesunu výroby do zahraničí. Jenže tato masivní optimalizace má za následek hned několik zásadních dopadů na vlastní národní ekonomiku:

  • sníží se vlastní produkce
  • sníží se počet pracovních míst, zvýší se nezaměstnanost
  • sníží se příjmy státu z přímých daní a odvodů
  • zvýší se sociální výdaje
  • zvýší se import

Všech těchto pět bodů má ale negativní dopad! Uměle vytvořené peníze, ale i reálné bohatství se tímto odčerpává mimo původní ekonomiku.

Kdyby byl tento problém oddělen od ostatních, téměř okamžitě by se projevil negativní vliv globalizace trhu výrobků na hospodaření státu. Jenže HDP dále rostlo díky navýšené spotřebě tažené dluhy domácností a státu a díky bankovnímu systému, který neustále zvyšoval tempo chrlení peněz na trh.

Dopad globalizace do hospodaření jednotlivých státu je katastrofální – zvyšuje se nezaměstnanost a vlády jsou nuceny uměle vytvářet pracovní místa zvýšenou mírou vlastních investic. Rostou sociální výdaje, ale zároveň se snižují daňové příjmy a tak dochází k změně daňových soustav. To vše nestačí a rozpočtové deficity jsou opět financovány dluhem.

Bohužel ani tímto globalizace neřekla své poslední slovo, je ještě jeden trh, který mohl být globalizován. A protože až dosud nikdo lidem nedal důvod přestat hledat nejvýhodnější řešení, ke globalizaci tohoto posledního trhu právě dochází. Dostáváme se do prvního desetiletí 21. Století a tím trhem není nic jiného než trh práce.

Práce je v současné době nejcennější komoditou a je to právě trh práce, který celou krizi nakonec eskaluje do konfliktu a zejména dělá z ekonomického problému, problém společenský. Na začátku jsem zmínil tezi, že i nárůst rasové nesnášenlivosti a extremismu jsou jen druhou stranou jedné mince a tou je tato společenská krize. Až dosud jsem ale přitom psal pouze o ekonomických aspektech, ale trh práce je trhem s lidským časem a tedy de facto s lidmi, na kterém každý člověk prodává sám sebe.

A zde znovu, tentokrát téměř naposledy přichází ke slovu motiv hledání nejvýhodnějšího řešení. Tentokrát ale s tím rozdílem, že těmi lidmi tentokráte nejsou občané oněch „vyspělých“ sociálních států, ale ti „druzí“. Občané oněch „rozvojových“ zemí, které jsme si usmysleli využít ke zvýšení svého vlastního prospěchu. I oni totiž jsou lidmi, kteří hledají pro sebe to nejvýhodnější řešení. Velmi rychle pochopili, že existují státy, kde se za jejich práci platí mnohem více, kde jsou ve srovnání s jejich domovinou luxusní pracovní i sociální podmínky a tedy je pro ně výhodnější se přestěhovat za lépe placenou prací. Vždy proč bych měl pracovat za pět dolarů týdně, když můžu pracovat za 100 dolarů týdně?

Z pohledu makroekonomické teorie se pouze nerovnovážný trh, kdy na jedné straně je předražená práce ve „vyspělých“ sociálních státech a na druhé levná pracovní sílá v rozvojových zemích snaží najít nový rovnovážný bod. Jenže tady narazila kosa na kámen!

Přistěhovalci totiž představují pro místní obyvatele nebezpečnou cenovou konkurenci. Nejsou členy odborů a jsou ochotni pracovat za nižší mzdu, bez týdne dovolené navíc, bez stravenek a většinou i bez stávek. Zkrátka vytváří tlak na snížení mezd, jenže to si po uši zadlužení obyvatelé sociálních států rozhodně nemohou dovolit. Situace je o to horší, že díky globálnímu trhu s výroky začíná ubývat pracovních míst a udržet si práci se stává doslova otázkou přežití.

Přistěhovalci tedy rozhodně nejsou vítanými hosty. Buď najdou práci, ale pak zabrali pracovní místo, které potřeboval někdo z místních obyvatel, nebo čerpají sociální dávky a tedy stojí peníze stát, který ale čerpá z daní a odvodů poplatníků a tedy místních obyvatel, takže o to méně peněz zůstane na důchody, školství a zdravotnictví jim. Každý přistěhovalec, ať udělá cokoliv, tedy ve svém důsledku znamená méně peněz pro místní obyvatele.

Je na čase použít naposledy pravidlo o hledání pro lidi nejvýhodnějšího řešení. Nejvýhodnější pro místní obyvatele je zabránit migraci, nepřijmout přistěhovalce a ideálně je přimět aby se vrátili. Pro přistěhovalce je ale přesně toto to nejhorší možné řešení, mnohdy na jejich cestu do nové zemně padly všechny úspory a majetek jejich i celé rodiny a právě oni mají zlepšit životní úroveň svých blízkých. Obě strany hájí své zájmy a hledají pro sebe nejvýhodnější řešení.

Rasové nepokoje, sociální konflikty i nárůst extremismu pak není ničím jiným, než důsledky toho ekonomického konfliktu. Přistěhovalci frustrovaní z odmítavého postoje většinové společnosti, z vyčlenění ze společnosti, žijící na sociálním dně se chtějí domoci jednoho ze základních ústavních práv, které respektuje jejich nová domovina – práva na důstojný život, pro sebe a své blízké. To jim, ale nechce současná většina umožnit, protože to znamená ohrožení jejich životní úrovně a díky vysokému zadlužení velmi pravděpodobně i existenční problémy.

Současný nárůst extremismu a rasové nesnášenlivosti je vlastně velmi tvrdý konkurenční boj. Jenže nejde o čísla, ale o lidi, o jejich životní příběhy a jejich budoucnost.

Pár slov závěrem...

Lidé vždy a všude hledali a hledají pro ně nejvýhodnější řešení. Bohužel.

Náš vlastní prospěch a snaha o větší blahobyt nás přiměla zavést sociální stát, zrušit zlatý standard a vytvářet peníze bez reálné hodnoty, vzdát se odpovědnosti za své ekonomické a sociální podmínky, upřednostnit okamžitou spotřebu před úsporami, trvat na ekonomickém růstu za každou cenu ať top stojí, co to stojí. Penězi přeplněnou ekonomiku jsme se sami rozhodli uvolnit expanzí do rozvojových zemí a ta se ve stejné logice obrátila proti nám přílivem levných výrobků a levné pracovní síly. To vše ve jménu vlastního prospěchu.

Za současnou krizi můžeme jen my sami. Všichni bez rozdílu rasy, náboženství, původy či sociálního postavení. A jen my sami se z ní můžeme dostat. Právě my žijeme v dlouhém období pana Keynese a nejsme mrtví.

Bohužel současná situace dospěla do stavu, který byl v celé dosavadní historii vždy řešen pouze válečným konfliktem. Ač ateista, tak při psaní tohoto článku jsem se snad tisíckrát modlil, aby pro tentokrát lidstvo našlo jiný způsob.

Autor: Tomáš Balvín | čtvrtek 27.10.2011 16:29 | karma článku: 30.90 | přečteno: 2515x

Další články blogera

Tomáš Balvín

Shnilý List Jaromíra Soukupa

Konec demokracie, či pokusu o demokracii, v Čechách získal konkrétní podobu, podobu listu, listu spadlého ze stromu českého národa, pomalu hnijícího na zemi. Podobu Listu Jaromíra Soukupa.

17.1.2019 v 20:37 | Karma článku: 24.27 | Přečteno: 741 | Diskuse

Tomáš Balvín

Očkování může poškodit zdraví dítěte?!

Máloco současnou společnost rozděluje, tak, jako názor na povinné očkování. A to jak odbornou, tak zejména laickou – rodiče malých dětí. I proto by Vám neměla uniknout jedna zajímavá informace tak trochu z jiného úhlu pohledu.

21.5.2018 v 13:11 | Karma článku: 23.39 | Přečteno: 1006 | Diskuse

Tomáš Balvín

Východní i Západní tvář Karla Marxe

aneb proč Juncker opět rozdělil Evropu a proč Západ nikdy nepochopí postkomunistické státy v jejich odporu proti Karlu Marxovi.

14.5.2018 v 17:05 | Karma článku: 24.59 | Přečteno: 512 | Diskuse

Tomáš Balvín

Kladivo na čarodějnice

Víte, co mají společné starý obraz, Formule 1, kanadská hymna a počítačová hra? Staly se obětmi šílenství ve jménu politické korektnosti, multikulturalismu a genderové vyváženosti. Novodobého honu na čarodějnice.

8.2.2018 v 15:49 | Karma článku: 41.69 | Přečteno: 1855 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Přemysl Kroupa

Napsáno do šuplíku.

Tento článek byl napsán před dvěma léty, kdy tehdy USA zahájily hospodářskou válku, jako ochranu před zničujícími importy. Doba potvrdila, co napsáno níže.

23.2.2019 v 8:15 | Karma článku: 6.44 | Přečteno: 164 | Diskuse

Luboš Smrčka

Roboti a proč (možná) rosteme pomaleji než Slovensko

Dostala se mi do rukou studie HSBC, která je (mimo jiné) o vztahu robotizace a demografické křivky. Nejsme na tom zle. Tedy – s demografickou křivkou na tom zle jsme. Ale s těmi roboty si vedeme vcelku dobře.

22.2.2019 v 8:38 | Karma článku: 11.90 | Přečteno: 450 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Pravda o penzijních fondech, kterou nechcete slyšet

Myslím, že většina lidí během týdne v záplavě vágních zpráv typu, že u nás běží Apple Pay, nebo že se premiér ČR potká s prezidentem USA, přehlédla něco, co se v mnoha případech dotkne přímo jejich peněženky.

22.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 48.36 | Přečteno: 29037 | Diskuse

Jan Vašek

Proč to v téhle firmě dělají tak špatně?

Tuto otázku si položí každý schopný nový pracovník nejpozději ve druhém měsíci po nástupu. Jedná se o natolik zásadní téma pro firmu i pracovníka, že se jej pokusím ilustrovat na konkrétním příkladu z vlastní praxe.

21.2.2019 v 15:39 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 915 | Diskuse

Luboš Smrčka

Do učňáků? To není řešení…

Máme prý málo řemeslníků. A málo vyučených. Málo lidí na stavby, do továren. A moc děcek na gymnáziích a na vysokých školách. Chápu Vladimíra Dlouhého, když to říká. Lobbuje za průmysl. Ale má to více děr, než ementál.

21.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 22.97 | Přečteno: 1915 | Diskuse
Počet článků 133 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2591

Jsem profesí ekonom, analytik i manažer. Jsem člen politické strany Realisté. Jsem ale především člověk, kterého zajímá dění kolem něj a není mu lhostejné, co se bude dít dále. Pokud jste na tom stejně jako já, napište mi prosím na mail. Díky

Najdete na iDNES.cz