Jak se třídí prezidentští kandidáti

Původně jsem se zařekl, že nebudu vůbec psát o přímé volbě prezidenta. Nikoliv proto, že by nebylo o čem psát, ale přijde mi, že tato novodobá reality show má dost nezvaných a samozvaných komentátorů. Vývoj posledních dní mne však inspiroval k tomu, abych porušil své předsevzetí. 

Není mým cílem vyzdvihnout toho či onoho kandidáta, či opačně nějakého mediálně pošpinit či virtuálně polemizovat s nějakým z kontextu vytrženým prohlášením. Mou šťouravou dušičku trápí něco jiného. Odmítnutí registrace dvou kandidátů na základě kontroly petičních archů. Ač právní laik, jsem přesvědčen, že je zde několik skutečností, které shledáte přinejmenším zajímavými a na které jsem při čtení různých článků na toto téma, zatím nenarazil. Jsem totiž přesvědčen, že existují zřejmé důkazy, které oba kandidáty opravňují k podání ústavní stížnosti a to bez ohledu na emotivní projev pana Okamury, který bohužel nebyl přínosný a obávám se, že celé věci jen uškodil. Dost tedy úvodů, zde jsou dva argumenty:

1.     Právní rámec – Retroaktivita prováděcího zákona

Dne 14. prosince 2011 Poslanecká sněmovna schválila ústavní zákon č. 71/2012 Sb., jímž se přímá volba zavádí. Senát návrh dne 8. února 2012 přijal, 17. února 2012 jej pak podepsal prezident Václav Klaus a ve Sbírce zákonů ČR vyšel dne 12. března 2012.

Kromě toho byl dodatečně přijat i prováděcí zákon č. 275/2012 Sb., který stanoví podrobnosti navrhování kandidátů, vyhlašování a provádění volby, vyhlašování jejího výsledku a možnost soudního přezkumu. Návrh takového prováděcího zákona podala vláda dne 27. února 2012, bez větších potíží byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 13. června, Senátem dne 18. Července, prezident republiky jej podepsal 1. srpna 2012 a ve Sbírce zákonů vyšel dne 22. srpna 2012.

Oba zákony nabyly účinnosti 1. října 2012.

V textu jsem úmyslně podtrhl důležité časové údaje. Ústavní zákon, který zavádí přímou volbu prezidenta, začal platit dne 12. Března a prováděcí zákon, který mimo jiné stanovuje i pravidla kontroly, začal platit až 22. Srpna. Rozdíl pěti měsíců a deseti dní, který mnoho lidí vůbec nezaznamenalo, může být zcela klíčový.

Ústavní zákon obsahuje známé ustanovení o nutnosti podpisů 50 tisíc, cituji Ústavu:

„Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů.“

Pro další úvahy je nutné mít na paměti, že dne 12.3.2012 začal platit ústavní zákon, který opravňuje kandidáty zahájit sběr podpisů. (k tomuto závěru dospělo i MVCR, při posuzování validity podpisů viz. Text rozhodnutí o registraci či odmítnutí registrace).

Ústava platná od 12. března hovořila jasně o petici. Náležitosti petice v té době upravoval (a pořád upravuje) Petiční zákon č. 85/1990. Ten definuje v §4  náležitosti petice takto:

„ Shromažďování podpisů pod petici

    (1) Občan nebo petiční výbor může každým způsobem, který neodporuje zákonu, vyzývat občany, aby petici svým podpisem podpořili. K podpisu pod petici občan uvede své jméno, příjmení a bydliště. Musí být umožněno, aby se s obsahem petice před podpisem řádně seznámil. K podpisu nesmí být žádným způsobem nucen.

 Až dne 22. Srpna 2012 ovšem začal platit prováděcí zákon, který pro změnu definuje náležitosti petice v §25 odst. 3 takto:

„Každý občan, podporující kandidaturu kandidáta, uvede na podpisový arch své jméno, příjmení, datum narození a adresu místa trvalého pobytu a připojí vlastnoruční podpis.“

Zde je dle mého názoru jádro veškerého problému. Kandidáti celých 5 měsíců a 10 dní (tedy větší část času, který měli na shromažďování podpisů) neměli k dispozici do budoucna zákonem požadované náležitosti petice a shromažďovali tedy podpisy dle platného Petičního zákona.

Prováděcí zákon začal platit až dne 22.8.2012, ale určuje postup kontroly podpisů petice, které byly prokazatelně shromážděny i před touto lhůtou. Jsem sice právní laik, ale dovolí si tvrdit, že se jedná o ukázkový příklad retroaktivity zákona. Ta je nepřípustná a odporuje ústavnímu pořádku.

Na arších mnoha kandidátů byla totiž přetištěna kolonka bydliště a jak je ze zveřejněných statistik zřejmé, mnoho podporujících občanů uvedli své stávající bydliště namísto trvalého. Jak určuje petiční zákon, ani neměli povinnost učinit to jinak.

Ještě na závěr bych upozornil na jiný paragraf petičního zákona, tentokráte §9:

„Ustanovení jiných právních předpisů upravující řízení před státními orgány a přijímání a  vyřizování stížností, oznámení a podnětů neplatí pro přijímání a vyřizování peticí podle tohoto  zákona.“

Napadá mne, zda neměli zákonodárci jaksi změnit i Petiční zákon? Asi měli, že…

 2.     Nevěrohodnost kontroly adresy trvalého pobytu

Velmi hojně diskutovaným tématem je oprávněnost či opodstatněnost kontroly trvalého pobytu. Je zřejmé, že za období téměř osmi měsíců, mohou lidé změnit jméno (sňatek, rozvod), či změnit bydliště. AJk to bylo kontrolováno? Zákon ani nemyslí na situaci, kdy má petent trvalý pobyt v zahraničí, protože z dostupných veřejných registrů ministerstvo vnitra tento údaj neumí ověřit. JAk tedy postupovalo?

V souvislosti s kontrolou adresy trvalého pobytu bych ale chtěl upozornit na jeden rozpor v tvrzeních ministerstva vnitra:

1)      V Textu rozhodnutí o odmítnutí registrace kandidátů pana Vladimíra Dlouhého i pana Tomia Okamury naleznete tuto větu: „Pokud byla nalezena tatáž osoba, avšak prokazatelně s jinými údaji, např. jiná adresa nebo adresa v současné době již neaktuální, operátor označil záznam za neztotožněný.“

2)      V textu odůvodnění Rozhodnutí NSS o zamítnutí registrace pana Tomio Okamury v článku 23 však naleznete toto: „Ke kontrole trvalého pobytu petentů odpůrce uvedl, že akceptoval i záznamy, kdy údaje na petici odpovídaly údajům z historie zkoumané osoby v evidenci obyvatel zpětně až do roku 2011, čímž zohlednil i případné provdání osoby nebo přestěhování bez včasné změny trvalého pobytu.“ (pozn. odpůrce = ministerstvo vnitra)

Takže v jednou ministerstvo tvrdí, že neaktuální, znamená neztotožnění, ale před soudem tvrdí, že zohledňovalo i historii osoby? Řekl bych, že minimálně v jednom případě Ministerstvo nemluví pravdu. A možná hůře, někdo účelově manipuluje s fakty.

Systém kontroly byl zjevně špatný a vyžadoval hodně ruční práce, jejíž kvalita nemusela být vždy shodná a objektivní a ani ministerstvo samo nemá zcela jasno, jak přesně kontrola probíhala. Přesto tato kontrola rozhoduje o ústavním právu kandidovat na prezidenta.

Nevím jak Vás ale mně osobně tyto dvě záležitosti přesvědčují o tom, že každá stížnost u ˇUS na průběh kontroly kandidátních listin je minimálně opodstatněná.

Dovolím si dvě poznámky ke dvěma postiženým kandidátům. Nerozumím emotivnímu projevu Tomia Okamury, kdy se zcela zbytečně věnoval mediálním prohlášením soudce NSS, což nemůže být předmětem ústavní stížnosti, přesto plně rozumím jeho rozhořčení nad tímto divadlem a snaze docílit nápravy. O to víc si však vážím stanoviska Vladimíra Dlouhého, který ve snaze umožnit přímou volbu a velmi pravděpodobně s vědomím uvedených skutečností, odložil svoji stížnost u US tak, aby volby mohly proběhnout.

Nyní je vše v rukou ÚS. Není mým cílem říkat, jak by měl tento soud rozhodnout, ale za sebe mohu říci jen jedno – pokud ÚS nechá pokračovat volby, tak jak jsou nastaveny nyní, zůstane ve mně osobně pocit nepravosti a klamu.